Jak už jsem poznamenal v diskusi, na start jsme i přes původní podezření na Žižkov dorazili správně. Za životopis jsme dostali pokutový bloček navíc, nechápavě zírali na SKOLEpad a Tondovi se úspěšně podařilo zajistit si nejspíš celoživotní alergii na suchou trávu.

Cesta na první stanoviště (resp. na šifru 20) byla úžasná – až na to, že když jsme tam konečně dorazili, vysypalo se z právě přijedšího autobusu asi tak sedmdesát lidí. My jsme si zastávky samozřejmě nevšimli. I tak jsme se ale zalogovali na jedenáctém místě. Na odhalení toho, že SKOLEpad rozpoznává tóny flétny (z neznámého důvodu jsem zkoušeli snad všechno, kromě toho, co se vyzkoušet mělo; to nám vůbec obecně jde), nám stačila slabá hodinka a půl, během níž jsme se snažili najít v okolí něco s havranem, láskou, Elvisem nebo Karlem. Naštěstí neúspěšně. Docela mě pobavilo, že zřejmě velká část týmů na interakci SKOLEpadu a flétny přišla možná už před startem nebo na dopravním hřišti :) No zkrátka byli jsme mírně pozadu.

Takže na 19ku jsme dorazili jako 86., ale ani pokles o 75 míst na naší psychice nezanechal trvalé stopy. 19ka i 18ka byly hned (tam nejvíc času zabralo hledání zadání), zasekli jsme se zase na 17ce, kde nás zachránila až nápověda. Ale šifra to byla pěkná. I tak jsme se ale pomalu posouvali konstantně, avšak pomalu, dopředu.

(nefunguje img tag) :)

Šestnáctka se opět nesla ve znamení najít šifru trvá déle než ji vyluštit, jelikož jsme ji takticky minuli a poté se vraceli. Patnáctka (barvičky) byla moc pěkná, ale i když jsme princip měli hned, dekódování trvalo poměrně dlouho. Zajímalo by mě, zda bylo možné tuto šifru vyřešit v čistě mužském týmu. Já si to nedokážu představit. Mezitím jsme přišli na princip metra (šifřička), ale pořád to nějak nedávalo smysl. A vlastně už předtím na šifřičku s obchodními domy (ta byla fakt skvělá, k prolomení vedlo zejména odpudivé logo Normy).

Školení bylo celkem zábavné, včetně pana sekuriťáka, který se pod kopcem bavil vyhazováním skupinek z před domu jeho páníčka. Společnými silami jsme přišli na pravidlo prohození jen sousedících dvojic a mohli se vydat směrem k filosofům.

Zde je nutné poznamenat, že v těchto okamžicích, ač byly asi jen tři hodiny ráno, začínalo bůhvíproč vycházet slunce a tím pádem v nás probouzelo známou a neúprosnou ranní krizi.

U filosofů jsme strávili přes dvě hodinky, i když cimbál byl zmíněn stále kýchajícím Tondou záhy po přečtení šifry. Rovněž byla nalezena ulice Na cimbálu. Také jsme věděli o transformátoru. Prostě jsme měli celou dobu všechno, ale nejspíš právě ranní krize (nebo antihistaminiky utlumený Tonda, který si tím pádem nemohl prosadit svou) nám nedovolila si to spojit nebo se alespoň jít podívat do zmíněné ulice ke zmíněnému transformátoru.

V půl šesté ráno jsme tak alespoň škodolibě hráli pod domky spících spoluobčanů na flétnu a nechali je dokola poslouchat Výpravu velrybářskou. To nám pomohlo. Záhy nás však potopila další, zpětně (jak už to tak bývá) triviální šifra. Test jsme vyplnili okamžitě bezchybně, ale tím to tak haslo. (To je jako vtip, haslo-Hasova. Ha.) Ani za nic jsme nemohli přijít na to, jak přesně spojit test s textem BOZP ze čtrnáctky...

Po hodince a půl jsem se vydal pro nápovědu na Roztyly. Příjemným překvapením byl chybějící autobus 293 na zastávce, kde měl jet. Jel jen opačným směrem. Musel jsem proto na metro a pak běžet ke kostelu, abych vůbec agenta stihnul. Tak to bylo dobrý. Už bylo asi tak třicet stupňů a chytře jsem měl na sobě ještě z noci černé šusťáky. Zdálo se, že situace nemůže být horší, ale pak jsem dostal kýženou nápovědu, která říkala, jak už to tak bývá, něco, co jsme celou dobu věděli.

Vydal jsem se jak spráskaný pes zpátky a v autobuse, kdy jsem ani jednu šifru neměl před sebou, mi konečně došlo, že to bude prostě jednoduchá maska/mřížka. Asi stačilo na to chvilku nemyslet... Pak přišla strašidelná a nepěkná desítka, kde jsme měli hned někoho vyslat pro nápovědu, což nás, snad ještě v rámci ranní krize (ona vlastně pokračuje tak nějak neomezeně, dokud se člověk pořádně nevyspí), nenapadlo. A bez nápovědy vážně nechápu, jak na to někdo může (nebo mohl) přijít. Vyluštili jsme všechny šifřičky kromě té první, a včetně metra s podivně definovanou metrikou. Chyběla nám pětka, kterou jsme se marně snažili najít. To jsme ještě nevěděli, že v téhle fázi to půjde fakt těžko... Takže nám chyběla jedna na přeskočení.

Před polednem jsme už vážně nevěděli, co dál, a byli jsme organizátory posláni někam do háje. Tak jsme si řekli, že se projdeme do nejvýchodnějšího bodu blízkého lesa, a pak případně domů. A cestou jsme uslyšeli flétny... To byla jaksi jediná nevýhoda celého nápadu s flétnou, totiž že její zvuk lze těžko skrýt, a tak zejména na úvodních stanovištích, kde nebyly explicitně noty, a měla se použít flétna, na to člověk mohl přijít snad i kdyby nechtěl. A nás přilákala k rybníku.

Tam jsme si ve stínu řekli, že je to duha, že je tam černá a bílá a ani nás nenapadlo si všimnout, že na letošních pomůckách u duhy přibylo IR a UV... Zpětně oceňuji to, že daná melodie byla Somewhere over the Rainbow. To jsme si ale neuvědomili (ne, že by to bývalo pomohlo), chtělo by to správně dlouhý noty (ale to by zas mohlo mást, by v tom zas všichni hledali šifru, žejo).

Vyrazili jsme před druhou hodinou po poledni domů, stále ještě zatíženi ranní krizí, která se přelévala do krize odpolední. Těšili jsme se alespoň, že v tramvaji bude odpočítávání malé černé krabičky v ostatních cestujících budit podezření, že se jedná o bombu, avšak v tramvaji jsme byli sami a řidič nás bohužel neslyšel.

A bylo po Po škole :)