Celý příběh

Prolog

Ani mě tak nenadzvedla skutečnost, že se kolem mě dějí divné věci, ani ten dojem, že mě někdo sleduje. Obojí bych už mohla směle nazvat běžnou rutinou svého života.

Trochu mě zarazilo, že to vypadá, jako bych nosila smůlu.

Tedy, samozřejmě, že v případě nutnosti (což je i nutná potřeba někoho naštvat) někomu tu smůlu přinesu. Ale posledních pár dnů jako by se děly blbé a trapné věci lidem okolo bez mého přičinění. NESNÁŠÍM, když se něco děje a nedělám to já! Zvlášť, když to není vtipné. Co je veselého na náhle rozlité barvě, po které sklouzlo pět lidí a stalo se únavně barevnými? Květináč, který spadl ze střechy otevřenou střechou auta a omráčil vcelku slušného souseda nikoli úderem, ale odpornou lepivou vůní? (Ne, kočky za to tentokrát nemohly.) Nebo: pod žebříkem prochází starší gentleman, klempíř ztratí rovnováhu a sjede dolů, zpřeráží všechny příčky, všechny popadají na toho gentlemana, a sám řemeslník padne do kanálu? Vymyslela bych mnohem lepší (a už jsem taky vymyslela, nejednou).

Ale co mě vytočilo, bylo ještě něco jiného – a to konkrétně reakce mých temných tet. „Samozřejmě, že ano, drahoušku. To je tak trochu náš úděl. Všechno se opakuje, na to časem přijdeš. To zase přejde.“

Aby bylo jasno: žádná temná teta by nikdy neřekla drahoušku – vážně, KDO příčetný by říkal „drahoušku“? – leda, když jsou výjimečně nervózní a chtějí něco naznačit – něco, co se NEDÁ nebo nesmí říct nahlas. Na tohle musím přijít sama.

Tak jsem místo toho nažhavila počítač.

(Nikdy jsem úplně nechápala, proč Google hledá to, co uživatel píše, ale ne to, co chce. Bylo by to jednoduché a mnohem praktičtější. Teprve nedávno mě napadlo, že přímé odpovědi na otázky lidi prostě nechtějí.)

Musím říct, že k tomuto tématu může web říci fakt hodně, a naprostá většina je naprosto mimo. Obvykle se zabývá případy, kdy někdo smůlu má, ne že ji přináší. K tomu přijdete snadno, stačí být drzý na podezřelou stařenku (to nedělám), ohlédnout se přes levé rameno (to dělám, mnohokrát se mi to vyplatilo), potkat černou kočku (to bych ze smůly nevyšla), neposlat dál řetězový dopis (tomu bych se vychechtala úplně, ale – hned se k tomu dostanu), atd. Rovněž jsem zamítla návrh, že mě pronásleduje zlý duch (všimla bych si), kletba (znám, poznala bych), nebo že jsem se zbláznila (též znám). O všech těchto věcech vím, troufám si tvrdit, víc než většina autorů článků dohromady.

Po vyloučení dalších ptákovin z výsledků mnoho nezbylo.

Vlastně jediné zajímavé byla jakási studie, či spíše její část – sama studie pojednávala o tvorech žijících ve vesmírné prázdnotě a o tom, jak nesmírně se většinu času nudí – a v jednom místě zmínka pod čarou:

„ Nelze vyloučit, že to, co vidíme jako reálný prostor a čas, se může jinému tvoru na jiném místě vesmíru jevit jako příběh napsaný v knize či jejím ekvivalentu. Dokonce jsem se setkal s tvrzením – řekl to tvor velmi povolaný – že je to tak vždy: každá část vesmíru je nutně zrcadlena na jiném místě v symbolické podobě a čtena souběžně s tím, jak se odehrává, jako nekonečný rekurzivní ping-pong, kruhová záloha, která stabilizuje realitu. Tento poznatek není zcela nový. Stromy života, alchymistické kruhové diagramy vesmíru, tibetská samsara znázorňující hierarchické a přitom uzavřené předávání karmy, či kruh opisující pentakl, modlitební mlýnky, ba i slavné cyklicky obíhající náboženské texty možná vznikly jako pokus pochopit a popsat tento princip. Vulgárně bychom mohli říci, že samo univerzum drží pohromadě jen díky kolotoči řetězových dopisů – nikoli ovšem lineárních, ale do sebe vnořených – popisujících příběhy, které se zároveň dějí.

Ve světle této hypotézy by bylo velmi důležité, aby každý takový příběh byl dostatečně zajímavý pro čtenáře – ať už si jej představujeme jakkoli – neboť pokud ho znuděně odloží, dojde k přerušení řetězu a různým nepříjemnostem (například zmizení příslušné části vesmíru, což její obyvatele jistě nepotěší).“

Právě tady ve mně trošičku trošičku hlodlo, malinký červíček divného pocitu, když jsem si vzpomněla na pár takových dopisů, co jsem pečlivě spálila či použila jako podklad pro různé špinavější pokusy.

„Prý se tomuto riziku vesmír snaží zabránit tím, že upravuje příběh tak, aby aktuálního čtenáře bavil, neboť tak, i když se dějí ošklivé věci, je příběh čten a předáván. Otázka je, co dělat, jestliže si čtenář libuje v dílech, kde jejich protagonisté trpí.“

AHA! Takže nějaký čtenář chce vidět trapné vtípky a smůlu, a má to mít jen proto, aby se snad nestala nějaká hypotetická vesmírná nepříjemnost? Tak to tedy NE! Jestli má někdo trpět, rozhodnu to JÁ, ne nějaká pitomost z druhé strany vesmíru, která má v chapadle (nebo co to má) knihu o mně.

Trvalo mi něco nezáživných výpočtů z kvantové fyziky, ale načrtla jsem si plánek přístroje, který mi ukáže, kde se shromažďují pole šťastných a nešťastných náhod. Ještě dnes ho postavím a s trochou štěstí zjistím, kudy ta smůla teče a kdo terorizuje MOJE sousedy místo mne!

Stanoviště 1 – Start

Zatracená práce! Detektor polí šťastných a nešťastných náhod jde hůř, než jsem čekala. Samotná detekce je směšně snadná. V nouzi by se daly použít i namazané krajíce chleba, já uvažovala o náhodné orientaci USB konektorů, ale nakonec jsem použila rozptyl fotonů, čistě jen proto, aby celá věc byla menší a snadno přenosná. Problém je rušení. Každý člověk, každá kočka, kdeco je zároveň zdroj a anténa na štěstí nebo smůlu. Potřebuju to nějak izolovat.

Jen pro jistotu a odreagování jsem si přečetla celou tu studii, kde jsem našla poznámku o čtenářích. Nic. Nula. Informační vakuum. Kromě té jediné poznámky se celý ten spisek poctivě zabýval jen a jen pozorováním zvířat z vesmíru. Získané informace:

1. ve vesmíru je děsná nuda, takže každý živý tvor si hledá zábavu, kde může, například v člověku, který se přiblížil.
2. co žije v holém kosmu, je zaručeně velice odolné, dokáže to sežrat cokoli a čímkoli se prohrabat. Nic, co bych si nedokázala domyslet.

(POZNÁMKA PRO MNE: pozor, aby se k tomu dokumentu nedostaly kočky, mohly by pochytit nějaké nápady.)

Mám dojem, že je to stejný případ jako u mých temných tet – autor nechtěl říkat nic určitějšího, pro případ, že by si to také někdo přečetl. Zkusila jsem ho kontaktovat elektronicky (jako vědec by měl být zvyklý na zvídavé dotazy), ale kdepak. Naposledy spatřen, jak s protiradiačním oblekem v báglu míří někam na Arecibo, prý pozorovat páření kvestarů. Ani satelitní telefon, ani telepatický přenos nefunguje – existují určité !P**ELE! světa, kam se prostě nedá dovolat.

No nic, jdu zase zkusit ten detektor – nějak se to vylíhnout musí.

Stanoviště 2 – 1234

CHACHÁ! Povedlo se! Jakmile se podařilo odizolovat měřič toku smůly od okolí, kromě malé vstupní komory, začalo všechno fungovat. A izolace? Triviální. Základní tajná příměs do syntetických likérů a přípravků proti plešatění vlasů, běžně zvaná „blbost v kostkách“. Spolehlivě utopí jakékoli informační pole. Samozřejmě, oblast dutohlavosti poněkud zvyšuje štěstí a tím zhoršuje citlivost přístroje, ale to odmítám řešit; pro moje účely postačuje.

Teď se jen vyznat v těch číslech, co získávám.

Stanoviště 3 – Třináctidílný seznam

HM, Hm, hM. GRRR! Buď se na mě dívá skrz nějakou knihu půlka vesmíru, nebo pořád dělám někde chybu. Tancuju tady s anténou jak roztleskávačka s ozdobnou hůlkou, a výsledky stejné: objeví se pilíř smůly, ale hned zase zmizí. Pilíř pole šťastných náhod a hned se někam uzemní. Aspoň se mi podařilo zabránit nablblému klukovi odnaproti, aby spadl do žhavého pudinku. Ale zase, jak se skvrna na poli pravděpodobnosti objevila, tak zmizela. Co je to za chaos? Jako by... jako by se o tu knihu – nebo co to je, třeba nějaká kůže či krystal? – čtenáři přetahovali.

Vím, co udělám. Trochu je poškádlím. Přesněji, poškádlím Věci. Zkusím si získat pozornost nějakou absurditou. Vzory, ve kterých se objevují a mizí ty ostrůvky smůly a štěstí, by se měly změnit, někoho by to mohlo zaujmout nebo odpudit.

Stanoviště 5 – Zhulená báseň

A mám to. Teda, mám zmapováno, kudy teče smůla ode mne a ke mně – na druhé straně musí být Čtenář. Jen počkej!

A proč mi to tak dlouho trvalo? Myslela jsem jen ve třech rozměrech, to je to. Skoro bych řekla, že jsem PITOMÁ, kdybych nevěděla, že nejsem.

Když vezmu v úvahu čas jako další rozměr, je to krásně vidět: hnusný uzel negativních náhodných fenoménů, který se vznáší rovnou nade mnou. Od něj pěkně zřetelně několik cestiček, řekla bych tak pět, pokud se ovšem nedělí dál. Občas se přesunou, propustí paprsek pozitivní energie, ale drží se celkem stabilně. Že by mě sledovalo průměrně pět čtenářů – zvrhlíků? A odkud pocházejí ty záblesky pozitivní? Čtenáři – lidumilové?

Není na co čekat. Provizorně zabezpečím svou základnu – tedy dům – a okolí – ten pád do pudinku mě docela vyděsil, obyčejný člověk moc nevydrží a tohle by mohlo být fakt ošklivé – a pak si to půjdu vyříkat se Čtenáři. Ať jsou to zelení mužíčci, kolektivní rozum, spirituální entity nebo cokoli jiného, tohle jim zatrhnu.

Samozřejmě to bude vyžadovat být na pěti místech naráz, ale to tedy problém není. Jednoduchá úprava mého Duplikátoru\TM{} mi umožní poslat sebe po jedné stopě a každou z mých koček po další, a když bude problém, prostě se vyměním s danou kočkou.

Pokud na Čtenáře narazí nečekaně kočka a ne já... no, patrně Čtenář dopadne hůř, než když ho dopadnu já. Použití drsných prostředků jsem kočkám výslovně povolila. (Ne, že by nějaké povolení potřebovaly.)

Stanoviště 6 – Mausoleum

Spojení aktivováno. Tady Neechee, pokud lze říci „tady“. Po nějaké době sledování proudu smůly přicházím k průlezu na druhou stranu něčeho. Můžu říct, že projít není vůbec příjemné, jako by mě vytiskli a napsali, ale obráceně. Ale projít jde.

Mauzoleum, to je můj první dojem. Možná ale i galerie. Je tu celkem tma, zdá se, že tady je noc, což mi nevadí, i tak vidím stěny a na nich obrazy. Obrazy pohybující se jako živé, ale pozor, nejsou to obrazovky. Je to plátno. Na řadě z nich není jen obraz, ale text. Písmo nepoznávám. Někde tady musí být Čtenář.

Tři páry očí hledí na plátno zpod potrhané deky. Na plátně běží text. Je to ten správný, i když mu nerozumím, když se na něj podívám, cítím se, jako by mi někdo přešel po hrobě.

Připraven na výměnu... ačkoliv...

Něco tu nesedí. Nevypadají jako agresivní tvorové. Jestli něco, vypadají spíš smutně. Nechci, aby byli trestáni nevinní. Jdu na průzkum blíž, snad nedělám chybu.

Stanoviště 7 – Z druhé strany

Zde Miles po průchodu skrz ústí smolného tunelu. Během cesty se nestalo vůbec nic zvláštního, tak jsem to vzal hopem. Tady je to pěkně hnusné. Myslím, že jsem přistál v nějakém obrovském stroji, všude kape olej, všechno cvaká, otáčí se, bzučí a páchne ocelí. Naštěstí jsem právě tak akorát velký a šikovný, aby mě to nesemlelo. Zkusím se dostat co nejvíc nahoru, třeba něco uvidím.

Stanoviště 8 – Tvary

Hlásí se Mystery. Pouštím se do průzkumu. Vlákno černé entropie se nedá přehlédnout. Sice vede dost tmou a jako trochu k severu a k minulosti, ale to není žádný problém.

Výstup, nespěchám, žádná křeč – moje kosti něco pamatují, vědí svoje. Trochu mě to pokřivilo, ale hned vidím, že jen zdánlivě. Na téhle straně je to správně. Na druhé straně vypadají věci jinak, známá věc, ale když už tam jste, přijde vám to normální. Kočky umějí procházet mezi světy snadno už od nepaměti. Zvykneme si rychle.

Úhly jsou divné a věci, co jsou u nás rovné, jsou zakřivené a naopak. Teď vypadám jako příklad štíhlé linie. No, kdepak vás máme, Čtenáři?

Ach, ano, hned pode mnou – nebo nade mnou, podle úhlu pohledu. Gravitace skoro není – kolem je voda, fuj, voda, ale vlastně ji necítím, i tohle je jinak. Dobře. Co to tu tedy máme?

Oh fuj. Fuj podruhé. Nemám ráda plody moře, a už vůbec ne takhle velké! Skoro tak jako já. Plují kolem nějakého zářícího textu na kameni, kámen se pomalu otáčí a text s ním. Čtou to.

Chce se mi zvolat „na vás, vy chobotnice nosící smůlu,“ ale váhám. Ony jsou sice velké, ale ve srovnání se mnou. Ve srovnání s architekturou jsou malé. Malé chobotničky. Mladí, děti. Zahlédnu kostku, kterou metají. Při každém hodu na kostce zazáří číslice. Je to hra, jakou hrají i lidé. Nevypadají zle.

Tohle musím konzultovat. Volám Emily.

Stanoviště 10 – Horoskop

Sabbath na příjmu, všechno jde dobře. Sledovat ten pás smůly je brnkačka, jede jako pravítko asi tak dvanáct tisíc kočičích kroků a pak pět dnů do strany a ústí někam skrz oponu. Jdu do akce. Veškeří nepřátelé Emily, střezte se. Pokud to bude něco menšího, vyřeším to sám. Nehodlám Emily obtěžovat kvůli každé konině.

Průchod. Fuj, protočilo mě to pěkně, jako když se sroluje a odroluje starodávný svitek, a možná se to i stalo, protože ta skupinka, co čte, čte opravdu ze svitku při staré lampě. Vypadá to jako nějaký rituál. Připlížím se blíž.

Mňeeee... říkal jsem, že nebudu volat Emily kvůli každé konině, že?

Rozumím jim dokonale, samozřejmě, mám na jazyky talent a navíc myslím, že to je díky tomu, že jsem jakoby vyskočil z jejich knihy – tedy svitku.

„A tu Emily zvolala mocným hlasem: Nenechám vzácný Černý kámen přivandrovalci!, a rozepjala svá jako noc černá křídla, roh na jejím čele zazářil jako živoucí plamen a vrhla se proti démonu jako bouře...“

No jo, slyšíte správně, křídla a roh. To si totiž pode mnou vyprávějí takoví malí koníci, někteří mají křídla a někteří jeden roh na hlavě. Jsem si jistý, že jsem tohle už někde viděl, když jsem šel kolem náhodně zapnuté televize. Je to snad to, co četla Emily, že všechno, co si v jednom světě povídají nebo čtou, se v jiném děje?

Stanoviště 11 - Obrázky

Spojení s kočkami drží znamenitě, zdá se, že ty černé proudy fungují jako antény. Samy o sobě vlastně nejsou ani nijak děsivé či hnusné, jen oblasti, kde náhody mají vůči lidským přáním záporné znaménko. Za pomoci ručně zhotovené izolační lahve jsem si trochu nabrala, mohlo by se to hodit k nějakému sofistikovanějšímu darebáctví.

Kočky jsou na tom vlastně líp, jsou přirozeně stavěné k procházení do jiných světů. Mne proud neudrží – sakra, že by to chtělo DIETU? – ale ne, samozřejmě, že ne, to si dělám srandu, mám figuru prostě skvělou, jen nejsem kočka.

Tak musím použít antigravitační boty, co jsem kdysi vyhandlovala na pouti, na kterou jinak dost nerada vzpomínám. Jsou odporně pestré a vypadám v nich fakt blbě, ale nikdy jsem se nedostala k tomu je nějak vzhledově upravit. Stejně nehodlám Čtenáře okouzlovat svým šarmem, zato nakopat bych ho mohla a k tomu se ta monstra hodí dobře.

Proud se ani nevine nijak daleko, dejme tomu dvacet kilometrů a nějaké 4+2i dny v komplexním čase. Pak vede do hyperprostorového portálu. A pozor, tohle je opravdu portál. Žádná červí díra, kterou by se muselo proplazit. Někdo si to připravil, podepřel a zajistil proti zavření. Jen počkej, Čtenáři, jdu po tobě.

Průchod je pěkný opruz, jako se roztříštit a sama složit. Tak jsem se sama složila. Taky to není poprvé.

Stanoviště 12 – Brejl

Hlásí se Neechee se špatnou zprávou. Tedy, v jistém smyslu vlastně dobrou. Navázal jsem kontakt s místními Čtenáři a myslím, že to nejsou ti, kteří nám způsobují problémy.

Jsou to – nesměj se – mývalové. Mluví hlavně v dotycích, jako Braillovo písmo předávané tlapkami. Naštěstí to moje šestiprsté tlapky zvládnou stejně dobře. Se čtením je to horší, ale převyprávěli mi to. Není to špatný příběh, ale vůbec není náš, jen postavy mají naše jména. Není v něm nic o smůle, padání do kanálu ani takových věcech. Řekl bych, že ty bys ho označila za špatnou literaturu, plnou hrdinství a takových věcí. Asi je, ale nepřeje postavám nic ošklivého.

Je divné slyšet o sobě a jiných jako o mývalech. (Černý mýval je považován za velmi tajuplného a magického.)

Emily, tohle není místo, které hledáme. Nevím, proč jeden z toků smůly směřuje sem, možná proto, že ti mývalí hoši sami nemají snadný život, jak se zdá, je tu trochu hlad, chudoba a politicky se to tu nějak řeže.

Pošli instrukce – myslím, že tady to nemá perspektivu.

Stanoviště 13.2 – Klínkrov

Miles z vrcholu opravárenské haly... asi... haha, řekla bys, že se můžu celý třást? Em, tohle bys... ne, asi nechtěla vidět. Musel jsem šplhat nejmíň hodinu po různých strojích. Je jich tu mnoho, ve veliké hale s plechovou střechou. Rachotí hrozně, a to proto, že většina jich je nějak pokažených, poškozených nebo starých. Jiné stroje je opravují. Říkám opravárenská hala, ale... měl bych asi říkat nemocnice.

Ty stroje mluví, Em. Čtou si dobrodružné knihy o postavách vykonávajících hrdinské skutky, zatímco čekají, až na ně přijde řada na opravu, aby zapomněly na to, že je něco bolí a že se bojí. My jsme jedni z těch hrdinů, díky kterým to tu přežívají.

Tady to vlákno smůly nejde k nám, jde od nás. Jestli je to někde husté, tak tady. Tohle nejsou Čtenáři, kteří by nám ublížili, mají dost svého, potřebují vzpruhu, ne další maléry.

Čekám na instrukce.

Stanoviště 13.3 – Hexa

Zde Mystery, momentálně šaškující skupině chobotničích mláďat. Hrají hru, které se snad za mých mladých let u nás říkalo Dračí doupě. Každá hraje za někoho z nás – kdybys viděla, Emily, tu velikou červenou krakatici, co hraje tebe! A nás kočky hraje všechny dohromady jeden chobotničák, to se mě tedy dotklo, ale jsou to děcka. Hrají to děsně blbě, ale hrozně pohodově. Tvá dobrodružství, jak si je představují, by tě vyděsila k smrti, jsou tam barevné korály, záporáci zelení, klaďasové červení, všechno světlé. Praštilo by to s tebou, to mi věř. Ale nejsou zlí. Tihle čtenáři nám neublíží.

Jak je tu přestanu bavit, vracím se.

Stanoviště 13.4 – Šipky

Hlásí se znova Sabbath. Emily, máme problém. Tady tihle koníci nejsou zdroj našich potíží. Myslím, že ten proud smůly se táhne spíš k nim než od nás; prolezl jsem to tu, jak to šlo, poslouchal – mají kočky rádi, i když asi z přízemních důvodů, jsou to přece jen býložravci a moc se bojí myší jako hospodářských škůdců – a tady je zrovna zimní období, jsou zapadaní sněhem, je tu nuda na padnutí, žvýkají seno, povídají si pohádky o mocné kouzelné jednorožce Emily a doufají, že už konečně přijde jaro a budou se moct napást opravdové trávy. Tihle nám nepřejí nic zlého, naopak, byli by nadšení, kdyby ses tu objevila (NEDĚLEJ TO, z toho všeho přátelství by ti zaručeně hráblo, i já jsem na hranici).

Stanoviště 13.5 – Kostnice

PUF! Vyplivlo mě to na nějaké pusté pláni. Malé pusté pláni. Malý obzor, hvězdy všude okolo. Asteroid. Rychle si loknu ze zásoby superkondenzovaného vzduchu. Černý proud si vede rovnou nahoru, do hvězd. Nevadí, antigravitační boty, byť pouťové, fungují dobře.

Ale po nějaké chvíli se ta zatracená věc stáčí a vede do obrovského vřetena, které se točí a zároveň vnořuje sám do sebe, jako spirála v nekonečném počtu rozměrů, jako kruh a strom zároveň – bytelně divný útvar. Kolem se otáčejí různé jakoby do vzduchu napsané vzory, slova, pentagramy, zvěrokruhy, všechna mytické, matematické a alchymistické znaky, co znám – a že jich znám! – a fůra jiných, co neznám (to se mě tedy dotklo!) Ale to všechno vypadá tak nějak podružně, nedůležitě, vůbec to není to hlavní, cítím to.

Tohle je asi cíl. Někde tu je Čtenář, budoucí příjemce velikého kopance a dalších represálií. Ale kde? kolem je jen nudné nic a sem tam hvězda... leda, že... nějak moc se třepotají a třpytí. Něco tam lítá, daleko, ale zato všude okolo. Blesk sem, blesk tam. Co to má být?

Kolem si proletí divná potvora. Něco jako vypasený modrý psík s červenýma očima. Nemá křídla, levituje, ale přitom mává ocasem a tlapkami hrabe do vzduchu – jako by tu nějaký byl! Chvíli zírá a pak uletí jak blesk – překvapivě rychle, prevít, snad ani moje kočky by ho nestihly ulovit. Že by tohle Četlo? Ale co? Nemělo to u sebe nic jako knihu, ani jiné médium.

Zato ta zakuklená postava, co sedí dole rovnou pod tím vřetenem, to je jiná.

To bude ono.

Stanoviště 13.6 – Obloučky

HA! Mám tě!

Na kamenité zemi je roztažený nějaký koberec, zatížený, aby v mikrogravitaci neuletěl, a na něm sedí postava v kápi, soustředěná na armádní laptop, který vypadá, že by s ním šlo umlátit i většího krokodýla. I postava sama je dost obrněná, v podstatě skafandr, i když bez helmy – jako já má něco proti vakuu.

Vedle sebe má dalekohled jako hrom, ne jen tak obyčejný, vypadá přinejmenším trochu magicky posílený.

„Hele, kdo seš! Polož to a pomalu se obrať!“ Hlas se samozřejmě nenese, tak telepatie.

Postava se obrátí s úsměvem.

A sakra.

Není moc protivníků, kteří by vyžadovali mou plnou pozornost, ale pár jich přece jen je. Usmívající se stařičký Japonec k nim patří.

Tohle bude problém.

Nebudu volat kočky – nechci, aby přišly k úhoně.

„Dobrý den. Jmenuju se Emily Strange. Nosíš mi smůlu. To, co čteš, je můj osud a kazíš mi ho. Připrav se na strašnou nakládačku.“

Japonec se jemně usměje. „To bude omyl, šódžó-san. Jmenuji se Akira Sohukuri, profesor xenobiologie. Nic zde nečtu, pozoruji tu páření kvestarů a píšu o tom záznam. Chcete-li, nahlédněte.“

HE???

Stanoviště 14 – Cíl

„Co to je?“ Páření bych si tedy představovala jinak. Tohle jsou jen čáry, křivky...

„Radiační stopy. Kvestarovití – to znamená praví kvestarové, psíci kvestarovití a nově objevená myš kvestarovitá – se páří tak, že si posílají pakety dědičné informace záblesky intenzivního gama záření. Blíže se k nim nedá dostat, létají příliš rychle a vyskakují ven z našeho prostoru a zase zpět.“

Sakra. Asi jsem vypadala chvíli dost zdrchaně, protože mi ustaraně nabídl čaj v izolované termosce s hubicí. „Mohu vám nějak pomoci, slečno?“

Koneckonců, kdybych ho na začátku sehnala, zeptala bych se, že.

Popsala jsem mu situaci.

„Ach, tohle... je mi líto, že to potkalo zrovna vás a v takové intenzitě. Myslel jsem, že jsem se o těchto bouřích smůly zmínil ve své knize, kterou jste, jestli správně chápu, četla?“

„Četla, ale tam je jenom poznámka pod čarou! A zmatená!“ Vrazila jsem mu do ruky své výpisky. Profesorovi vyletělo obočí vzhůru.

„Oh... to je vše? Nic jiného tam není? To je zlé, zcela to překroutili. Samozřejmě, jedná se o poněkud obtížnější pasáž a můj rodný jazyk je poměrně květnatý... Měl jsem si ten překlad ověřit, ale nenapadlo mne, že mou skromnou studii bude vůbec někdo číst.“ Omluvně se usmál. „Je to zcela jinak. Čtenáři nejsou zlí. Kdyby byli, nečetli by – páchali by zlo ve vlastní realitě. Žádají-li násilí, divokou akci, strašlivé nehody, pak jen, aby to bylo napínavé, a klidně se spokojí s jemnou náhražkou, kečup místo krve. Nejnadšenější jsou hráči různých her. Většinou je efekt zanedbatelný a bytosti na druhé – zapisující – straně si ničeho nevšimnou. Někdy však více různých Čtenářů náhodou najde stejný kanál, čtou ekvivalenty téže knihy, či hrají hru ze stejného světa. Pak dochází k přiblížení a spojení několika stran multiverza, ke protnutí pozitivních i negativních entropických proudů, starosti i radosti tečou na všechny strany –“

„Moment! Já viděla jen samou smůlu. Kde jsou ty pozitivní, ty radosti?“

A. Sohukuri se na mě překvapeně podíval. „Přece z rubové strany těch negativních – vy jste se na ně nepodívala? Stačí se sehnout ve směru komplexní osy a vidíte –“

JEŠTĚ TOHO TROCHU! Tohle mě, sakra, nenapadlo. Nemůžu myslet úplně na všechno! Sakra, teď vypadám úplně BLBĚ!

Profesor si toho naštěstí vůbec nevšiml – byl zvyklý přednášet. Veliká klika pro něj, kdo ví, co bych musela udělat, kdyby si všiml.

„Spletením takových proudů vzniká takzvané souosudí – vřeteno, které kolem sebe splétá různé mýty, znamení a pověry, jak vidíte –“ Profesor ukázal na nesmyslně blikající symboly ve vzduchoprázdnu kolem vřetena „– a jako maják přitahuje různé bytosti, vytváří dočasný ekosystém s mnoha zajímavými druhy, jako horký sopečný pramen na dně moře. Zde jsou také optimální podmínky pro páření kvestarů a druhů jim příbuzných, které studuji. Fascinující přírodní fenomén, nemyslíte?“

Oči mu zářily. Šílenec od kosti. Musím přiznat, že takové typy mi nejsou úplně nesympatické.

„Dobře, chápu, ať se páří a vůbec, ale nesmí to ničit lidi kolem mne! Já nemám lidi extra ráda, ale aby někdo padl do kanálu jen kvůli nějakému souosudí, to by nešlo!“

„Ah tak... takže můj návod, jak čelit takové situaci, překladatel rovněž vypustil. To je velmi nezodpovědné.“ Profesor se zamračil. „Až se vrátím, budu ho nucen kontaktovat a značně mu vyčinit.“ Zhluboka se nadechl, vydechl a opět se usmál. „Řešením je zapojit se do hry, pokračovat v řetězu. Seberte přátele – třeba i ne úplně přátele – a uspořádejte stolní hru či dobrodružnou výpravu a pozvěte na ni lidi z okolí. Spřeďte pár mýtů, vymyslete znamení, povídejte příběh, rozešlete ho do světa, umožněte dalším do něj vstoupit. Tím vy sama a všichni, kdo hrají s vámi, vytvoříte další proud čtenář-zapisovatel a toky entropie se statisticky vyrovnají.“

Mám své instinkty. Když mi někdo začne vysvětlovat, jak mám někoho či něco OCHRÁNIT, nebo dokonce USPOŘÁDAT, spustí se mi v hlavě alarm.

„Starat se a uspořádávat věci není právě můj koníček. Není jiná možnost?“

Prof. A. Sohukuri se moudře usmál – nemám ráda ty vědoucí úsměvy, ale je taky fakt, že na asijské tváři to vypadá líp. „Ale vám na jiných záleží. Proč jinak byste vážila cestu sem? Vás samotnou smůla neovlivní – poznám imunní osobnost, když ji vidím.“

AJAJ, on patří k těm typům, co v každém vidí dobré úmysly. Ano, je to roztomilé, asi jako kotě těsně před tím, než se vám vyblije do boty. Domluva s nimi je podobná.

Jenže profesor byl fakt dobrý, viděl, co si myslím – nejen telepatické zprávy. Spiklenecky na mě mrkl. To si dovolí málokdo. Nechala jsem mu to projít (to je poklona).

„Rozumím. Vaším přáním je jen, aby vás všichni nechali na pokoji, dovedete se o sebe postarat a jiným přejete totéž. Ale přitom máte jasnou představu, jak by měly věci vypadat. V mé domovině tomu říkáme hledání míru a zachování rovnováhy. To je to nejlepší pro neutralizaci smolné bouře. S trochou štěstí nebudete muset tu péči o jiné udržovat moc dlouho. Další čtenáři se přidají a převezmou zátěž.“

Hledání míru, zachování rovnováhy a neutralizace smolné bouře. Teda... opravdu to zní trochu líp než „chránit“, nebo dokonce „uspořádat“.

„Popřemýšlím o tom,“ řekla jsem a v duchu se podivila – vždyť jsem mu to vůbec nemusela říkat, mohla jsem prostě odkráčet.

Profesor se usmál. „Já vím. Děkuji vám.“

***

Po zhruba čtrnácti dnech karmická bouře odezněla, nebo se možná přesunula jinam. V každém případě tady je klid a to je dobře, protože jsem byla nucena uspořádat hned několik her s tajemstvím, hádankami a šiframi pro fakt tupá děcka – třeba si z nich aspoň odnesly nějaké poučení (doufat sakra můžu, ne?!), účastnit se konference, navštívit školu pro nadané – ne, nechci na to vzpomínat – a vůbec se chovat naprosto hloupě, debilně, ba idiotsky. Jestli takhle vypadá hledání míru, pak mi asi něco zásadního uniklo. Jestli si to někdo užil, tak kočky – čím větší chaos, tím spokojenější. Miles, který odnesl tohle malé dobrodružství psychicky nejhůř, si tím trochu spravil náladu.

Ale dost už, slunce klepe na okno, je čas jít na kutě a zítra dohonit resty.

Aha, jo. Včera přišlo poštou vydání Sohukuriho spisku v japonštině. Zběžně jsem to přelouskala. Příslušné informace o smolných dnech tam opravdu jsou, ale zbytek je skutečně jen a jen o vesmírných příšerkách. Celkem otrava, ale jednu věc mi to dalo: až budu mít zase pocit, že nudou chcípnu, připomenu si, že jsou ve vesmíru zvířata, která tráví několik set let migrací prázdným prostorem od hvězdy ke hvězdě, aby našla partnera k páření, a dalších sto let čekají na kusu skály, až něco poletí kolem.