Na Po školu jsme letos vyrazili v sestavě sice oslabené, zato krásně odrážející název týmu - byli jsme tři (Vojta, Šuf, Michal), s kouskem Peťáka, kterýžto se účastnil jen části hry, navíc ne s cílem luštit šifry, ale natočit reportáž do rádia. Nakolik se “s mikrofonem za šifrovacím týmem” ujme mezi klasickými rozhlasovými tituly budete možná moci zanedlouho posoudit na vlastní uši (viz ... teda spíš slyš zde: http://www.rozhlas.cz/radiowave/spolecnost/_zprava/zatimco-spite-lustime-vam-pod-okny--1365129 ).

Na startu jsme se rozhodli, že jako kvalitní (sic!) tým už nebudeme běhat jako trotli, ale vyluštíme startovní aktivitu těžší sedavou cestou, jak to tak kvalitní týmy dělají. Ale co čert nechtěl, “luštící” postup tentokrát nebyl ukrytý na startu, ale už v informacích před startem, takže zatímco tým Opravte to už pípá trojku (asi pět minut po startu), my moudře hledíme do zadání startovní aktivity, a luštíme šifru, která šifrou není. Jedna nula pro orgy. Rezignujeme naštěstí celkem rychle, a podobně jako ostatní trotli hezky obíháme zvěrokruh, a louskáme šifřičky. Že stačí posbírat jen ten zvěrokruh nám dochází celkem rychle, akorát ty nápovědy jsou ve složení 3x hadonoš trochu monotónní. Holt jsme tým, co před startem data narození neřeší, natož aby něco luštil. Dobře nám tak, vyrážíme někde kolem nehezkého čtyřicátého místa, teď už se snad můžem jenom zlepšovat.

Následují tradiční dostihy po úvodních jednodušších šifrách, luštění i přesuny jsou docela příjemné a krátké. Střídavě se míjíme s tradičním soupeřem - silně oslabenými poTraty. Šifřičky si schováváme na později, místo nich dáváme rozhovory do rádia. První zpomalení přichází až na prošívací šifře, kterou nakonec Vojta jenom propíchá na koncích provázků a nějak přečte. Autorské to sice nebylo, smysl stínování i uzlíků po stranách jsme pochopili až v cíli ale co, na krásu se dějiny neptají.

Tohle řešení neřešení se nám vymstí o dvě šifry dál, kdy zcela samozřejmě kombinujeme “minimalistické” zadání s propíchanou A4kou, vždyť ty díry navíc (zapošití, závěr) tam nebudou jen tak. Když nepomůže ani namočení ve vodě (“bylo to přece na lodi”) dlouho nečekáme, doluštíme raději šifřičky a posíláme ty. Nejspokojenějším členem týmu se tak stává skalní tmář Vojta, neboť tím padá šance na jakékoliv další přeskakování, prostě už to všechno musíme vyluštit.

Zápal se hodí na trochu pracnější desítce, která navíc přichází v náš tradiční usínací čas. Horoskop naznačující, že všechna znamení jsou psychicky narušení jedinci, je fajn. Jak princip kreslení tak pořadí písmenek se daří odhalit celkem svižně, a tak se posouváme na už trochu důstojnější 22. příčku.

Města z obrázků na jedenáctce máme skoro hned. Reminiscence na Bednu bodla, ale co dál? Po chvíli špekulování se neochotně jdem kouknout do okolních ulic, kde nic nenacházíme. Ani na jižním konci u borovic. Holt třetí hodina ráno. Jen mě v Hronovské přebíhá přes cestu černá kočka, čímž hezky podpořila atmosféru hry - stahovat z kůže a luštit ji ale odmítám. Štěstí přinesla, kluci volají že už to mají (prostě jména měst tak nějak složili).

Dvoustupňový Braille padá relativně bezbolestně, a tak za svítání docházíme na stanoviště 13, které z postupových zpráv vypadá tak hrůzostrašně, až zapomínáme na tradiční luštící heslo “bez respektu”, tušíc krutopřísnou šifru založenou na principech navigace jaderné ponorky či tak něco… Na druhou stranu, kdo neumí navigovat jadernou ponorku, nemá na šifrovačce co pohledávat, že? Tešíme se z šance poměřit síly s elitou.

Dva nula pro orgy, vedoucí týmy nikde (že by dolušťovaly v okoíl?), tak aspoň, že v mystickém kamrlíku věštkyně pospávají poTrati. Přerušujeme sérii existenciálně lazených otázek dotazem “komu tu tak hrozně smrdí ponožky?” Správná odpověď zní že mě - ale sféry tvrdí cosi o nějakým slonovi. Věštkyně nicméně v reakci prokazuje nezměrnou moudrost a zapaluje vonnou tyčinku. Probudivší poTrati se ptají na množství igráčků v zeleném autobusu, uspokojeni odpovědí Eiffelova věž odcházejí, což našemu respektu k šifře ještě přidává. Jako mnozí úspěšně ignorujeme nápovědy na mailu a tak nakonec odhalení celkem jednoduchého principu trochu trvá, a smrdíme (věcně i obrazně) u věštkyně asi hodinu.

Nacucáni silnou nedůvěrou postupujeme na “čtrnáctku”, kam zatím dle webu dorazil jediný tým. Ejhle další třináctka, to leccos vysvětluje. Tahle jde na stojáka, tu další třináctku si zajdeme rozlousknout k Michalovi do nedaleké akademie věd. Kolik jich celkem bude, že by třináct?

Vektorovou šifru si kořeníme neochvějným přesvědčením, že se jedná o zápis pohybu v 3d prostoru (chybu tisku si vysvětlujeme jako náznak perspektivy), což interpretaci docela hezké 2d šifry dost komplikuje, zvlášť když se snažíte opísmenkovat dvě šestadvacetisměrné růžice (přední a zadní). Světe div se, chtělo to hodně vůle, trochu frekvenčního haluzení ale nakonec nám to povedlo jako 3d šifru vyřešit! To už máme dneska třetí ne zcela autorské řešení, holt někdy se zadaří :).

Po další vcelku průchodové reminiscenci na Bednu končíme na závěrečné šifře chlebolamačce. Nápad správného řešení nejprve zavrhuju jako šíleně pracný, do hry ho vrací až vyzvednutá nápověda. Fakt to pracný je, za půl hodiny do konce to nestíháme, a zcela tradičně zakončujeme Poškolu na poslední šifře (včetně šifřiček byla v pořadí asi tak třicátá pátá).

Celkově se nám hra líbila, příjemné šifry i terén. Teda prostředí se nám líbilo hlavně na začátku (soumrak nad rybníkem ve Vinoři..) a na konci. O půlnoci člověku tak nějak stačí ke štěstí lavička a lampa,že.. Nutno uznat, že i červnové počasí Poškolu dělá oproti jiným takovou pohodovější. Šestnáctým místem jsme těsně překonali predikce modelu na Statku, který zjevně tříčleným týmům celkem věří. Tak zase za rok, orgové říkají, že příště to bude těžší, tak schválně!

(zapsal šuf)

P.S. Jsme nízký tým, párky a rohlíky v cíli bodly. Jen tak dál!